Ahoj, jmenuji se Shelly. Jsem fenka labradorského retrívra a chtěla bych Vám představit svého budoucího majitele a parťáka.

    Jmenuje se Víťa Sagan, trpí dětskou mozkovou obrnou, takže je vozíčkářem odkázaným na pomoc druhých. Od svých 17 let žije s maminkou (pěstounkou), která je velkou pomocnicí v jeho nelehkém životě, ale protože je mu nyní už 22 let, snaží se být co nejsamostatnější. Proto mu budu pomáhat i já, Shelly! Budu ho doprovázet na střední školu, kde studuje floristiku, protože žádný den pro něj není všední a jednoduchý, ve škole je jediný fyzicky znevýhodněný.

Pokračování textu Víťa a Shelly →

Jeden a půl roční královský pudl Farel právě prochází náročným výcvikem. Jeho úkolem bude 24 hodin denně pomáhat své paničce Slávce, která již od narození trpí těžkou vadou kyčelních kloubů. Po zdařilé operaci sice nezůstala odkázaná na vozík, přesto však pro ni některé úkony, které musí denně zvládat, představují nemalé potíže. Když jí byla později diagnostikována epilepsie a narkolepsie, její život se stal ještě složitějším. Nemohla sama vycházet z domova a byla závislá na doprovod rodinných příslušníků. Asistenční pes, se kterým žila několik let, jí byl pomocníkem i oporou. O svého psího parťáka nedávno přišla a život bez psa si dokáže představit jen těžko. Pokračování textu Slávka a Farel →

Jmenuji se Michaela, je mi 33 let a jsem mámou devítileté dcery Emičky.
Nevím, zda za tím může být celkem komplikovaný porod, nebo to prostě „tak“ mělo být, ale postupem času, jak Ema rostla, nám došlo, že se vymyká „standardu“. Začala později lézt, první krůčky udělala v 16-ti měsících a od malinka na mě byla velmi fixovaná.„Z toho vyroste, to jí přejde, děláš z ní něco, co není“, a spoustu dalších podobných frází jsem ve svém okolí slýchala denně. Ale Emí měla zhoršenou jak jemnou tak hrubou motoriku, takže od mala cvičíme Vojtovu metodu a její fixace na mě se s věkem nezmenšuje, ba naopak sílí. Pokračování textu Michaela, Ema a Majlo →